Národní park
Bavorský les

ÿþ

Vody

Vody (Photo: Maria Hußlein)

Hranice mezi Německem a Českem probíhá převážně po linii hřebenů Vnitřního Bavorského lesa. Na dlouhých úsecích je její průběh totožný s hranicí rozvodí mezi povodími Dunaje a Labe a tím i mezi úmořími Černého a Severního moře. Většina toků pramenících v národním parku odtéká do přítoků Dunaje – Ilzu a Regenu. Pouze prameny z několika východně orientovaných svahů mezi Roklanem a Plesnou (Lakaberg) odvádějí vodu do Čech, do povodí Labe. Naopak několik menších potoků pramenících na náhorních planinách Šumavy odtéká do Bavorska a tím do Dunaje- např. Große a Kleine Regen (Velká a Malá Řezná).

Tekoucí vody

Tekoucí vody Národního parku Bavorský les jsou svým charakterem horskými potoky, stékajících ze svých pramenišť v mírně svažitých horských polohách do strmějších svahových partií, kde v důsledku většího spádu zrychlují svůj průtok a nabývají značné transportní síly. Účinkem těchto sil vytvořila voda na mnoha místech krajinářsky působivé, soutěskovité úseky toků, doprovázené výskytem velkých skalních bloků (jako např. Sagwasser, Kleine Ohe, Großer Höllbach). Dosažením dna údolí se divoké bystřiny mění v širší a klidnější toky.

Mnohé z těchto potoků byly v minulých stoletích více či méně silně zregulovány pro umožnění plavení dřeva a proto také zbaveny balvanů a skalisek, čímž do značné míry ztratily svůj původní charakter.

Toky Národního parku Bavorský les patří podle vodohospodářsko – ekologických kritérií do kategorie „pstruhových vod“. Na živiny chudé, rychle tekoucí toky vykazují vysoký stupeň nasycení vod kyslíkem a teplotu vody celoročně nižší než 10 °C.

V důsledku daných poměrů stanovišť (zastínění, velký spád, vysoké rychlosti proudění) nejsou ve vodě nebo na její hladině prakticky žádné vyšší rostliny. Charakter vegetace udávají zaplavované vodní mechy.

Většina tekoucích vod je životním prostředím pro charakteristické druhy živočichů jako např. skorce vodního nebo konipasa horského, místy i pro vydru říční. Typickým druhem vodního prostředí je pstruh potoční, jehož z čeledi ryb doprovází už jen vranka obecná.

Stojaté vody

Jediným jezerem přirozeného původu v národním parku je Rachelsee (Roklanské jezero) s vodní plochou o rozloze 5,7 ha. Jedná se o tzv. „karové morénové jezero“ v někdejším ledovcem vyhloubeném kotli (karu) v nadmořské výšce 1071 m, na úpatí 300 m vysoké skalní stěny („jezerní stěna“).

Voda Roklanského jezera je klasifikována jako „permanentně silně kyselá“ a je tak pro život ryb nepřátelským prostředím (kolísání hodnoty pH mezi 4.0 – 5,0). Typickou pobřežní vegetaci tvoří třasoviska a lemy ostřicových porostů.

Mezi „stojaté vody“ přirozeného původu patří v národním parku i několik větších „rašelinných ok“ (rašelinnou vodou zaplněných tůní ve vrchovištích). Největším z nich je tzv. „Latschensee“ ve vrchovišti „Latschenfilz“ východně od Buchenau.

Kromě toho existuje celá řada uměle vytvořených nádrží, sloužících dříve k navyšování množství vody k plavení dřeva. Tyto „klauzy“ nebo „švele“ (z německého „Schwellen“) jsou na údolní straně hrazeny uměle vybudovanou nádržní hrází či zemním valem. Největší a nejpůsobivější z nádrží jsou uchovávány jako cenné kulturně- historické památky (Reschbachklause, Martinsklause).

Největší přehradní nádrž regionu – nádrž na pitnou vodu Frauenau s plochou vodní hladiny 94 ha – sice leží mimo území národního parku, ale svým severním a východním břehem s národním parkem přímo sousedí. Téměř celá sběrná oblast nádrže leží na území národního parku.


ÿþ