Národní park
Bavorský les

ÿþ

Lesy

Lesy (Photo: Alice Alteneder)

Přirozená lesní společenstva Národního parku Bavorský les se vyznačují výrazným zonálním členěním podle nadmořské výšky: podmáčené smrčiny v údolních polohách, horský smíšený les na svazích a horské smrčiny v horských polohách. Zvláště horské smíšené lesy svahových poloh jsou dnes výrazně přeměněny dřívějším lesnickým využíváním a vykazují nepřirozeně vysoké zastoupení smrku.

Podmáčená smrčina

V chladných, pozdními mrazy postihovaných plochých sníženinách mezi 700 – 900 m n.m. (údolní polohy) je biková jedlosmrčina lesním společenstvem, udávajícím typický ráz i velkým plochám krajiny v zamokřených širokých údolích potoků až vysoko do svahových partií na minerálních půdách. Společně s rašelinnými smrčinami, vázanými svým výskytem na organické půdy, tvoří vegetační jednotku, označovanou regionálně jako podmáčená smrčina údolního typu (něm. Aufichtenwald).

Pro takové stanovištní poměry je smrk konkurenčně nejlépe vybavenou a proto i převládající dřevinou. Jen málo jiných druhů dřevin jako např. bříza pýřitá, olše černá či vrba se tu ke smrku dokáže připojit, a to jen jako příměs. Na minerálních svěžích půdách je druhou hlavní dřevinou jedle, dnes ovšem většinou s podílem nedosahujícím ani 5 %.

Horský smíšený les

Drsné poměry středohor v Národním parku Bavorský les nutí buk, aby se o hlavní doménu svého rozšíření dělil s klasickými dřevinami smíšeného lesa – smrkem a jedlí. Bučiny ve zdejších podmínkách proto vždy znamenají totéž co horský smíšený les, tvořený bukem, jedlí a smrkem. Tyto tři dřeviny se také zhruba stejným dílem podílely na struktuře horského smíšeného lesa do té doby, než lesy změnilo lesnické obhospodařování.

Celkem jsou bučiny plošně nejvýznamnějším biotopem v národním parku. Původně byl jejich podíl ještě daleko významnější. Intenzivní lesnictví v první polovině 20. stol. ovšem horské smíšené lesy na velkých plochách nahradilo uměle založenými smrkovými lesy.

V podstatě lze v oblasti rozlišit dva typy bučin: bikové bučiny a mařinkové bučiny, vždy v typické variantě odpovídající podmínkami středohor formovanému bukovo – jedlovo – smrkovému smíšenému lesu, obsazujícímu zde klimaticky příznivé polohy mezi 700 až 1150 m n.m.

Biková bučina je typem bučiny, vyskytujícím se zejména na živinami chudých, kyselejších půdách na rulovém a žulovém podloží celého pohoří Šumavy (Böhmerwald). Bylinné patro se tu omezuje na několik málo spoře se vyskytujících druhů a vyvolává tak první, avšak nepatřičný dojem druhové chudosti. Skrytě zde pod kůrou trouchnivějících kmenů či v zetlelém dřevě již odumřelých nebo odumírajících, věkem sešlých buků svůj utajený život naplňuje obrovské množství zástupců říše hmyzu. Suma jejich druhů může být překonána již jen kypící plejádou druhů z říše hub, zabezpečujících biologický „recycling“ velkých objemů odumřelého dřeva, vznikajících v přírodních lesích.

Díky bohaté bylinné flóře působí na návštěvníka lesa esteticky mnohem výrazněji mařinková bučina. Obsazuje v široké škále půdních poměrů půdy bohatší na živiny, zastoupené tu však „od přírody“ mnohem méně. Hlavní těžiště výskytu mařinkových bučin je v Národním parku Bavorský les na úpatí masívu Falkenstein. Od bikové bučiny se odlišuje kromě bohaté druhové výbavy bylin indikujících množství živin i významně vyšším podílem druhů typických pro smíšené lesy. Zatímco v bikové bučině se ke třem hlavním druhům dřevin buku, jedli a smrku jako vedlejší dřevina přiřazuje už jen javor klen, v mařinkové bučině je to navíc ještě javor mléč, lípa velkolistá, jilm horský, jasan, tis a třešeň ptačí.

Horský smrkový les

Ke zvláštnostem pohoří Šumavy patří i přirozené horské smrčiny v polohách nad 1150 – 1200 m n.m. Patří do „příbuzenstva“ severských tajgových lesů. Ve střední Evropě jako typické „zóně buku“ nalézají svoji vhodnou niku jen v oblasti Alp a ve vyšších polohách některých středohor, kde je vegetační doba pro buk již příliš krátká. Nelze je však zaměňovat s člověkem během lesnického obhospodařování všude možně uměle založenými smrkovými lesy.

V přirozených smrčinách horských poloh zůstávají smrky více či méně jen „mezi sebou“ . Při průměrných ročních teplotách 2 – 4 °C, téměř sedmiměsíčním trvání sněhové pokrývky a na živiny chudých, kyselých půdách dokáží společně se smrky dožít do zralého věku již jen jednotlivé javory kleny či jeřáby.

Podobně monotónní ráz jako stromové porosty má i vegetace pokrývající půdu. Jen několik málo druhů snášejících kyselé půdní poměry charakterizuje tento typ lesa. Zejména travní druhy jako třtina chloupkatá a metlice křivolaká vytvářejí husté travní koberce a pokrývají povrch půdy i na velkých plochách. Významnou měrou tak ztěžují zmlazování smrku přirozenou cestou. Mladé klíčící kořínky semenáčků mohou takovou travní „plstí“ jen stěží proniknout. Za takových okolností je smrk nucen uchylovat se na jiné podklady umožňující vyklíčení semenáčků, aby si zajistil další pokračování existence. Takovou alternativu nabízí na zemi ležící odumřelé dřevo smrku, které v určitém stadiu zetlení představuje ideální prostředí pro vyklíčení smrkových semenáčků. Nabízí dostatek vody a živin, chrání před konkurencí trav a kapradin i před účinky tlaku či sesuvu sněhových mas.


ÿþ